Korsika - reportáž :: Majstr-liga

08.12.2010 16:48

Osobně nemám nic proti zimě, miluji zasněžené hory a lyžování. Navíc zanedlouho začneme domlouvat detaily zimní dovolené, kterou už máme zajištěnou… Včera, když jsem koukal na tyto stránky, nenašel jsem reportáž z výletu na slunnou Korsiku. Asi se nenapsala… L

Nevím, kdo si chtěl prodloužit léto, užít si babí léto u moře, nebo jen poznat něco nového, ale na konci září jsme společně vyrazili skoro na dva týdny na středomořský ostrov Korsika. Opět volíme leteckou dopravu s nízkonákladovými společnostmi, tentokráte však s přestupem v Paříži. To byl trochu problém, ale o tom až za chvíli…

Ve čtvrtek 23. září jsme se všichni bez problémů sešli na pražském Ruzyňském letišti před pátou hodinou ráno. Letadlo společnosti Smart Wings skutečně i s námi odletělo okolo šesté hodiny do Paříže, na letiště Charlese de Gaula. Dle harmonogramu jsme zde měli na přestup dlouhé tři hodiny. Tady právě nastal ten problém. Zrovna ve čtvrtek francouzští dispečeři stávkovali. Už dva dny předem jsme o plánované stávce věděli, náš let jako jeden z mála zrušen nebyl, takže jsme se těšili na dovolenou. Po přesunu na jiný terminál a odbavení (tady vyhrál Marťas, kterému personál kvůli stávce neřešil nadváhu zavazadla) nám začali přesouvat termín odletu společností Easy Jet. Původní čas odletu 11:00 byl nejprve posunut na 14:30, kdy nás pustili do letadla, ovšem pak nám kapitán oznámil, že stávka se stahuje i na pozemní personál a že nemá kdo dotankovat letadlo… V půl páté (tedy po cca devíti hodinách strávených na letišti v Paříži) nám kapitán letadla oznámil, že můžeme vzlétnout a že to bude muset vzít oklikou přes Švýcarsko a Itálii. 8-) Do Korsického Ajaccia jsme se ale dostali…

Na letišti v autopůjčovně jsme měli rezervované dva vozy velikosti Renault Scenic. Možná měli. Skutečnost byla trochu jiná. Martin vyfasoval rezervovaný Scenic (měl najeto asi jen 7.000 km), akorát na Huzlika zbyla jen Audi A3 (s cca 5.000km). Toto auto bylo sice hezké, avšak malé pro 5 osob s bagáží… Tím ovšem naše čtvrteční trable neskončili.

Z letiště jsme se bez problému přesunuli do prvního z vytipovaných kempů. Tam nám bylo řečeno, že deset osob na dvě noci neubytují. Stejné to bylo v druhém a třetím kempu. Pak jsme pochopili, že minimální délka pobytu jsou tři noci a posléze i že recepce v kempech nejsou nonstop, když jsme se vrátili do druhého i prvního kempu…

Za tmy už hooodně unavení a hladoví jsme už pomalu smíření s osudem, že přespíme v autech, ještě zastavili v pojízdné pizzerii zahnat alespoň ten hladíček. Tam nám kromě pizzy ochotně na své náklady obvolávali hotely po okolí. I tuto možnost jsme prokaučovali… Nakonec jsme na jednu noc nepohrdli možná nejdražším ubytováním v okolí L

Druhý den (tj. pátek 24. září) ráno jsme se vrátili do jednoho z včerejších kempů a po nabytých zkušenostech jsme rezervovali tři noci. Bez problému nás ubytovali v nových bungalovech s výhledem na moře a my mohli vyrazit na výlet do Ajaccia. V tomto historickém hlavním městě Korsiky (založeno Řeky roku 564 př.n.l.) jsme navštívili místní trh, prošli město, nafotili rodný dům Napoleona Bonaparta a nezapomněli na místní Carrefour J. Když jsme se vrátili do kempu, začalo slunce zapadat nad mořem v našem výhledu. Ještě jsme si nemohli odpustit koupačku v moři a otevření vína.

V sobotu 25. září jsme navštívili cca 40 km z Ajaccia vzdálené okolí vesnice Bocognano a nejvýše položený vodopád Voile de la mariée (nevěstin vodopád). Auta jsme zaparkovali před vesnicí a po třech kilometrech procházky po silnici mezi prasaty jsme došli k parkovišti na vodopády… Po pár minutách chůze lesem jsme došli k vodopádům. Tady se k nám přidala koza. Odtud se nám nechtělo vracet zpět po silnici, proto jsme zvolili myslím žlutou turistickou. Ta nás nejprve vyvedla do prudkého kopce, abychom pak zvolna sestoupili do vesnice Bocognano, obklopenou kaštanovými háji, s kašnou z křemenů. Tady zrovna začínala nějaká místní akce a u stánku jsme pojedli trochu tužší hovězí z grilu v bagetě. S místními jsme mohli prohodit pár slov česky…

Po cestě zpět jsme se krátce zastavili ještě v soutěsce Gorges du Prunelli a na vyhlídce na přehradu Tolla.

Později nám Láďa prozradil, že koza u vodopádů ho málem srazila ze skály…

Čtvrtý den - neděle 26. září – jsme vyrazili stejným směrem jako v sobotu, akorát dál. Tentokrát byl náš cíl vesnice Vizzavona a nedaleké kaskády Cascade des anglais. Cesta ke kaskádám je součástí legendární turistické stezky Grande Randonnée 20, neboli GR20. (Přechod Korsiky po "GR 20" patří nejenom mezi nejhezčí, ale také nejtěžší světové túry – na téměř dvě stě kilometrech mezi městečky Calenzana a Conca každý nastoupá přes 10 000 metrů převýšení, a tak zdolání celé její délky vyžaduje minimálně 15 dní. Zdroj). Kaskády Anglais vždy patřily, patří a také patřit budou k nejvyhledávanějším turistickým cílům na Korsice. Jsou pojmenovány po anglických aristokratech, kteří je objevili už na přelomu 19. a 20. století a v okolní přírodě si postavili svá letní sídla. Nádherná příroda a fantastické koupání v průzračné vodě lákají v sezoně každodenně desítky či stovky výletníků. Láďa si v již studené vodě koupání nemohl odpustit a nezastavily ho ani překvapené pohledy kolemjdoucích v čepicích…

Ve Vizzavoně jsme navštívili restauraci, kde si Láďa objednal dětskou porci, kterou automaticky přinesli Báře… Asi GR20-tku chodí hodně Čechů, protože pivo přinesli bez podivení v půllitru. Akorát stálo 7€ L

Nazpátek jsme jeli silnicí v duchu hlášky z filmu Sněženky a machři „je to sice dál, zato horší cesta“. Naštěstí posilovač řízení jsme nezavařili a večer mohli otevřít lahev vína a plechovku kaštanového piva Pietra…

Další den ráno (pondělí 27. září) jsme sbalili kufry a vyrazili hledat ubytování na jih ostrova u města Bonifacio, nebo Porto Vecchio. Po cestě jsme společně navštívili přístavní město Propriano s krátkou procházkou po přístavu a „nejkorsičtější město na ostrově“ – Sartene, kde jsme si prohlídli historické centrum. Poté jsme se rozdělili a každá posádka objížděla kempy. Jako Huzlikova (a úspěšnější) posádka jsme dostali okolí Bonifacia. Sice zde nebyl výhled na moře, ale bungalovy byly větší než u Ajaccia a za podobné peníze. Navíc do města to bylo cca 5 minut autem. Večer jsme někteří zašli na pivko do baru v kempu.

V úterý, kdy se v Česku slavil sv. Václav - jsme vyrazili na koupačku k moři. Láďa vytipoval pláž Roccapina (cca 30 km zpět k městu Sartene). Ačkoli voda zde byla poměrně studená a chvílemi foukal chladnější vítr svítilo slunce a ještě mělo docela sílu. Po odpočinku na pláži si někteří vyšlápli na Rocher de Lion (věž ve tvaru lva) jsme se přesunuli cca 20 km zpět do Sartene. V místním supermarketu měli Plzeň, tak jsme nakupovali… Odtud jsme ještě zajeli okouknout nedaleké menhiry. V průvodci psali, že jich tam je 258. Věřili jsme jim...

Protože povalování na pláži bylo pro Martina vyčerpávající, vrátil se bydlet a zbytek jsme pak zašli v Bonifaciu na večeři. Prý měli čerstvé slávky – francouzsky Moules. Byly vynikající. Večer jsme už jen pár „přeživších“ šli na noční procházku městem. Po cestě zpátky mě zastavila hlídka korsické policie na běžnou kontrolu. Když zjistili, že francouzsky neumím ani pozdravit, že auto je z půjčovny a že textu na českém řidičském průkazu nerozumí zase oni, rádi mě pustili…

Sedmý den – středa 29. září, jsme vyrazili na výlet lodí z Bonifacia na největší ze souostroví Lavezzi, ostrov Ile Lavezzi o velikosti 65 ha, prý jedno z nejhezčích míst na Korsice. Tento ostrov je typický panenskou přírodou s písečnými „tropickými“ plážemi a skálami a od roku je 1982 přírodní rezervací. V roce 1855 zde však v bouři ztroskotala loď s 750-ti námořníky. Na památku je na ostrově hřbitov a památník této události…

My jsme si však užívali slunce a pláže.

Po návratu do Bonifacia jsme si ještě prošli město a pro velký úspěch zašli znovu na Moules…

Poslední zářijový den jsme opět vyrazili do přírody. Tedy ne všichni. Monika, Tereza a Klára se dohodly, že dnes budou odpočívat. Ostatní jsme po snídani vyjeli. Projeli jsme po hrázi jezera d’Ospédale k parkovišti na 50 metrů vysoký vodopád Piscia di Gallo (kohoutí vodopád). Z parkoviště nás čekala cca 1,5 hodinová procházka k vodopádu. Po cestě nás překvapilo pár ukazatelů v češtině. Vodopád byl opravdu hodně vysoký, ale výhled na něj byl hodně zarostlý a do objektivu se nevešel…

Od vodopádů jsme namířili k městu Porto-Vecchio. Po krátké zastávce na bagetu jsme pokračovali k pláži Palombaggia, která leží cca 10 km od města. Díky tyrkysové vodě, jemnému písku a piniovým lesům, které ji obklopují, byla zařazena na šesté místo mezi deseti nejhezčími plážemi Evropy. Po příjezdu jsem ještě na otočku zajel pro děvčata. Láďa s Huzlíkem v sobě našli stavitelské sklony a s Bárou budovali hrady z písku za přísného dozoru Moniky. Takto jsme strávili celé odpoledne. V podvečer jsme vyrazili na noční procházku městem Porto Vecchio. Den jsme završili společnou večeří v přístavní restauraci.

Devátý den pobytu na Korsice (pátek 1. října) jsme opět přejížděli. Tentokráte do vnitrozemí. Ubytování jsme měli rezervované asi 2 kilometry od města Corte. Nikde jinde na Korsice nenalezneme národní patriotismus jako tady. Roku 1731 byla v Corte sepsána první demokratická ústava v novověké Evropě. Rovněž je to místo, kde otec korsického národa, Pascal Paoli, vytvořil první demokratickou vládu. V současné době zde působí jediná universita na ostrově. Tyto tři faktory dělají z Corte neoficiální hlavní město Korsiky. Veškeré ukazatele jsou zde sprejem přepsané na korsičtinu a číst v mapách s oficiálními francouzskými názvy je zde proto trochu složitější. Podobně jako město Sartene je i Corte vystavěné na pahorku, které dominuje citadela (pevnost). Našli jsme tady poměrně typický středomořský přístup k nemovitostem, podobný například Itálii. Už při příjezdu jsme zaznamenali horší povětrnostní podmínky. Po ubytování v hotelu jsme vyrazili na prohlídku města. Z výhledu z pevnosti jsme zaznamenali několik ohnisek kouře, pravděpodobně nějaká bio-likvidace odpadu…

Sobotní výlet byl tentokrát do hor. Konkrétně do údolí Georges de la Restonica, vzdálené cca 15km úzkou klikatou silničkou s pasoucími se kravami u krajnice. Z parkoviště jsme pak vyrazili údolím s mlhou v zádech už náročnějším terénem s místy kluzkými kameny a řetězy. Po hodině a půl chůze jsme došli k jezeru v nadmořské výšce 1711 m.n.m. Kvůli mlze v údolí jsme neměli žádné úchvatné výhledy. A protože o sobě dalo vědět mé koleno, dál už jsem odmítl pokračovat a z kolegiálních důvodů jsme se všichni poklidným sestupem vrátili na parkoviště.

V Corte jsme ještě vyrazili se projít korytem potoka, kterou jsem vzdal po pár minutách „chůze“.

V neděli 3. října jsme ráno sbalili kufry a vyrazili na sever ostrova. V městě L'Ile Rousse zrovna probíhalo setkání modelářů a mohli jsme tak koukat na funkční modely lodí, aut a letadel v pohybu. Prošli se promenádou okolo pobřeží, došli k přístavu. K majáku jsme už ale z časových důvodů nešli, škoda…

Raději jsme zvolili válení se na pláži. Ani se nám nechtělo odcházet. Voda byla teplá, slunce pralo…

Ubytování jsme měli rezervované necelé dva kilometry od centra města Calvi. Město leží na severozápadním pobřeží Korsiky a zaujme především nádhernou kulisou hor. Počátky města nalezneme asi 20 km západně od současného Calvi, kde byla až do 10. století pouze malá rybářská vesnička. Kromě citadely je dominantou města katedrála, která byla postavena na nejvyšším bodě mysu. Založena byla stejně jako citadela ve 13. století, během tureckého obléhání.

Po zabydlení jsme vyrazili na noční prohlídku města. V přístavu jsem poprvé v životě ochutnal francouzskou specialitu – šneky… Večer jsme pak vyzkoušeli hotelový bazén.

Na poslední výlet na Korsice – v pondělí 4. října jsme vyrazili podél pobřeží do městečka Porto ležící asi 30 km jižně od Calvi. Porto je i na korsické poměry unikátní: na jedné jeho straně nalezneme námořní přístav, na druhé se tyčí „tisícové“ vrcholy. Pět kilometrů od Porta se nachází oblast bizardních rudých skal. Její název Calanches, vychází z korsického slova calanca, což je v překladu zátoka či záliv. Charakteristickým rysem oblasti jsou ale podivuhodně zvětralé a zvláštně zabarvené skály s majestátními borovicemi. A tam jsme měli namířeno. Po zaparkování aut jsme hodně dlouho strmě stoupali na vrcholek. Po cestě jsme měli dost příležitostí kochat se pohledy na městečko a zátoku. Při sestupu po oranžové jsme narazili na spadlý strom přes cestu. Když jsme ho obcházeli, již jsme cestu nenašli a jedinou možností bylo kolmo klesat směrem k silnici. Když zmizela „cestička“ a začali jsme se drát křovím a „pralesem“, docela rychle se rozšířila trudomyslnost. Vyřešili jsme to návratem k spadlému stromu a začali jsme hledat cestu. Tu jsme našli, uff. Při už veselejším sestupu po cestě nám ještě jednou ztuhnul úsměv, když oranžové značení na chvíli zrudlo, ale k silnici jsme už dorazili v pohodě, sice trochu od bahna. A to jsem měl na sobě poslední čisté triko. Holt zítra budu cestovat v tom nejméně špinavém…

Až od silnice jsme nevěřícně koukali, kam jsme to vlastně klesali…

Po návratu vydatně sprchlo a pozdě večer jsme pak museli zapít šťastný návrat z pralesa. To se však moc nelíbilo ostatním ubytovaným L. Ještě že jsme jim nerozumněli J