Podunajská cyklostezka (Danuberadweg) – reportáž
Středa 18. května
Dle připraveného plánu se nám opravdu podařilo ve středu z Prahy odjet pár minut po čtvrté. I bez komfortu klimatizace a autorádia byla cesta mikrobusem pohodová.
Cesta vedla přes Strakonice, kde jsme naložili Zdeňka, Strážné a Pasov. Do kempu v obci Irring jsme dorazili v půl deváté. Na otázku, zda si můžeme rozdělat oheň na buřty, respektive kde, nám na recepci řekli, že je pozdě a ať jdeme spát. Protože Martina byla neoblomná, navedli nás na nějaké místo u potoka (které jsme stejně ve tmě nenašli) a připravili 3 polínka… No nic, vystačili jsme si ze zásob z domovů a doufali, že buřty vydrží ještě jeden den. Noční obloha byla jasná plná hvězd a před ulehnutím jsme se mohli kochat výrazným měsícem (koukal jsem do kalendáře a úplněk byl v úterý).
Čtvrtek 19. května
Ráno jsme po snídani v trávě zbourali tábor a v deset hodin s plnou polní vyrazili. Po necelé hodině jízdy jsme dorazili do Pasova. Projeli jsme uličkami historického centra, zachytili pár snímků do fotoalb a pokračovali po cyklostezce dál.
Po cestě jsme koukli na zámek Obernzell ve stejnojmenném městě.
Po pár kilometrech jsme přejeli bez varování do Rakouska. Po chvíli se cyklostezka vzdálila od břehu řeky a vedla chvílemi po, většinou však podél silnice s mírným střídavým stoupáním a klesáním. Zastavili jsme se až u meandru Dunaje u obce Schlögen. Zaslouženou přestávku někdo strávil na terase v restauraci u oblíbeného nápoje, někdo na parkovišti ve stínu stromu. Teploměr na cyklocomputeru zde ukazoval 31°C ve stínu.
Po obědě si aktivní Tomáš Z., Zdeněk a Emil vyšlápli na vyhlídku, ostatní jsme pokračovali dál podél vody.
Ve městě Aschach jsme si dali kávu v zahradní restauraci a navštívili místní Interspar na nákup. Přejet zde opravovaný most bylo trochu komplikované, ale řidiči měli trpělivost a vydrželi ploužit se za bandou cyklistů jedoucí o trochu více než 20-ti kilometrovou rychlostí. Do kempu u obce Feldkirchen jsme dorazili okolo v půl osmé. Tady nám padly poslední zásoby cestovní desinfekce (alkoholu). Protože i zde bylo zakázáno rozdělávání ohňů, buřty jsme ohřívali nakrájené v ešusu nad vařičem.
Při noční gymnastické exhibici si Mišák začal stěžovat na zlostné křupnutí v levém lokti…
Čtvrteční etapu mi tachometr změřil na 91 km.
Pátek 20. května
Po probuzení již měl Mišák loket nateklý a ruku téměř nehybnou. Ještě že jsou ty mobily – Klára Č. nám pohotově zjistila odjezdy vlaků (asi nejjednodušší a nejrychlejší cestu) z Linzu do Prahy.
Do Linzu jsme všichni dorazili v jedenáct. Po kávě a prohlídce centra města jsem s Martinou, Markétou a Emilem šel vyprovodit Mišáka na nádraží. Zde jsme velmi uvítali Martiny jazykové znalosti němčiny, neboť rakouský dopravce ÖBB má také bordel v nabídce dopravy. U pokladny prý pani povídala, že kolo do Čech vezme vlak až okolo sedmé večer, nebo je možné jet přes Vídeň s pěti přestupy asi za 200€. Piktogram vedle dveří vlaku, který odjížděl za deset minut, mluvil jinak. Bez lístku jsme Mišáka po dohodě s výpravčím naložili na vlak do Českých Budějovic. Vlak odjel přesně v 13:06. Zbytek naší skupiny byl však již hodinu na cestě.
S touto časovou sekyrou jsme pokračovali po cestě. Bez zastávky jsme projeli až do Mauthausenu. Škoda že památník na bývalém místě koncentračního tábora byl mimo cestu. Už ne hrad Pragstein. U kostela nad hradem jsme dostali od místní obyvatelky nečekaně PET lahev s vychlazenou vodou. Na vlakovém nádraží v Mauthausenu se k nám přidal Pavel a Tereza (ostatní si nechtěli zajíždět…). Další bod v našem průvodci - město Grein se zámkem Greinburg jsme viděli jen z druhého břehu.
Do kempu v obci Willersbach jsme dorazili s desetiminutovým předstihem před druhou skupinou v osm. Hladoví z cesty jsme zůstali rovnou v restauraci na večeři a stany jsme stavěli až pak, za tmy.
Za pátek mi tachometr při příjezdu ukazoval ujetých 112 km.
Sobota 21. května
Předpověď počasí na sobotu byla deštivá. Navíc nás čekal třetí - kritický den výletu. To jsou vyhlídky… Probudilo nás však slunce – stejně jako dva předchozí dny. Místo pláštěnek jsme zabalili nahoru opalovací krémy a vyrazili. Po dvoustech ujetých kilometrech za poslední dva dny už možná trošičku méně nadšeně, ale určitě se stejným úsměvem.
Po pár kilometrech jsme dojeli do města Ybbs. U vody mají hezky opravený blázinec (Therapiezentrum - Psychiatrisches Krankenhaus) a moderní umění (tedy spíše nepřehlédnutelný poutač na návštěvu muzea jízdních kol).
Na náměstí se zrovna připravovala slavnost, stavěli se kolotoče a připravovali stánky s klobásami. Protože rakouské obchody drží pracovní volna měli jsme zde poslední možnost nakoupit. O čtyřicet kilometrů dál jsme se všichni sešli na náměstí v městě Melk. Nemohli jsme si nechat ujít vyjít si ke klášteru. Tato dominanta města, jak jsme pochopili, je oblíbeným místem pro svatby. Nevěst jsme viděli několik. Ani nás nechtěli pustit nahlédnout do kostela (dres a cyklošortky asi v Rakousku není společenské oblečení J).
Z Melku vedla cyklostezka dlouho jen po chodníku podél silnice. Během chvilky slunce překryly těžké černé mraky a v dáli jsme slyšeli hřmění. Shodli jsme se, že nebudeme čekat a pojedeme dál. Během chvíle jsme se roztrhali na skupinky. Chrti vystřelili asi ve snaze mrak předjet, my pokračovali klidnějším tempem. V obci Weiβenkirchen nás zastihl déšť. Možná dvacet minut jsme strávili schovaní před deštěm na místním vlakovém nádraží. Za lehkého teplého poprchávání jsme pokračovali. Slunce už do večera nevylezlo, další déšť se už také nekonal…
U města Stein an der Donau měl Pavel defekt zadního kola. Na místo srazu s druhou skupinou v Krems an der Donau jsme dorazili ve chvíli, kdy už dojedli.
Zde jsme měli také poslední možnost se dostat na druhý břeh řeky, kde byl náš kemp. Přes řeku vedla cyklostezka po chodníku dálničního mostu a na rozdíl od dvojice němců, kteří hledali stejnou cestu, tak my značenou cestu našli…
Po ujetí 98km za 5hodin čisté jízdy jsme v osm večer dorazili do kempu. Večer jsme se pak dověděli, že chrty přepadla silnější bouřka i s lehkým krupobitím…
Večer jsme se zasmáli, když si František objednával snídani a obrátil se na nás o pomoc při překladu. Všichni sborově odpověděli… Zřejmě slovo Käse (sýr) patří také mezi základní německá slova.
Neděle 22. května
Ráno již opět svítilo slunce. Čekala nás poslední etapa. První zastávkou na focení byla nedostavěná jaderná elektrárna Zwentendorf. Místo varného jaderného reaktoru BWR (mimochodem stejná technologie jako ve Fukušimě) zde dnes elektrickou energii vyrábějí fotovoltaické panely.
Dál už nudnou stereotypní cestu po rovině podél řeky nám hodně znepříjemňoval protivítr. Zpestření přišlo v pěkně upraveném městě Tulln an der Donau; schnitzlem u řeky a výšlapem ke klášteru z 12. století v Klosterneuburgu.
V půl čtvrté jsme minuli ceduli Wien. Rychlý průjezd centrem začal u radnice (Rathaus), pořídili fotku parlamentu, opery, Hofburgu a náměstí Marie-Terezie. Na Schönbrunn už nedošlo. K mikrobusu jsme přijeli v půl šesté po ujetí 79km.
Do Prahy jsme přijeli v deset.
Fotky :
Emil: https://jilove.rajce.idnes.cz/2011_Podunajska/
Zdeněk: https://zdeneksnejdy.rajce.idnes.cz/Passau-Wien/
Emilka: https://krncefoto.rajce.idnes.cz/dunajska_stezka/
František: https://tabajda.rajce.idnes.cz/
já jsem fotky ještě nestihl upravit, časem budou zde picasaweb.google.com/TomvonPraG
Střípky z cest
Celá trasa vedla po asfaltkách bez náročných stoupání. Většinu cyklistů na cestě tvořili klidněji (zato vytrvaleji) jedoucí senioři, nebo trénující sportovci.
Nakoupit si po cestě vodu a jídlo v obchodě je možné jen se zajížďkou do větších obcí a měst, o víkendu je to spíše náhoda narazit na otevřený obchod. Kiosky jak je někde známe my, po cestě nejsou vůbec.
V kempech není většinou dovoleno rozdělávat oheň, mají dokonce i podmínky na výšku grilu od země.
Ujet 100km není až tak náročné, nesmí se ale vyrážet v deset dopoledne.
... a to nejdůležitější na závěr
Velké DÍKY Martině za přípravu a organizaci, průvodce, tlumočníka a pomoc Mišákovi J
Poděkování patří také Kláře za pomoc při zjišťování dopravy z Linze do Prahy.
TR
